14.03.2006
Ohlédnutí - HP jednorázovky aneb konec Potterovské ságy v mém podání.Je to sice už starší, ale pořád se mi to líbí.
Staré příběhy varují. Neohlížej se, nikdy nevíš čím budeš muset zaplatit za jediný pohled zpět. A já se tenkrát ohlédl. Platím za to klidem své duše.
Chybí mi náš věčný souboj. Postavili jsme se proti sobě tolikrát. Tolikrát ani jeden z nás nedokázal vyhrát. Zprvu byly naše střety nerovné, ale ten poslední. V tom posledním byly síly vyrovnány. Konečně jsme dokázali být sokem jeden pro druhého. Tu scénu si před očima přehrávám každou vteřinou. Drzá výzva, svist kouzel a pak – náraz těla o zem. Jak dlouho mohl ten souboj trvat? Vteřinu nebo celý věk. Na tom nezáleží. V tom okamžiku jsem nedokázal vnímat nic jiného, než svého soupeře. Zítra to bude rok.
Ví to celý svět. Každý ví, že před rokem se Harry Potter postavil lordu Voldemortovi. Ale nikdo netuší jak mě ten souboj poznamenal. Příliš dlouho jsme byli spojeni kouzlem. Příliš dlouho jsme bojovali jeden proti druhému.
Chybí mi. Tak dlouho byly naše životy provázány, že dnes už nevím jak žít bez něj. Bez soupeře, který mě neporazil. Děsí mě moje myšlenky. Hloupé myšlenky. Vítězství, je to skutečně to, po čem jsem toužil?
Kdyby nebylo té věštby, mohlo to být všechno jinak. Svět by byl jiný. Nikdy bychom nestáli proti sobě. Nezemřel by. Věštba rozhodla. Jen jeden mohl zůstat naživu. Jeden z nás musel zemřít. A byl to on. Začalo to smrtící kletbou. A smrtící kletbou to také skončilo. A ohlédnutím.
Poslední bitva se odehrála v Bradavicích. Na tom posledním ostrůvku odporu. Než se Smrtijedi probojovali dovnitř, dokázali zabít desítky a stovky Bradavických studentů. I mnoho Smrtijedů zemřelo. Celý hrad byl plný krve a sténání umírajících. Strachu.
Stáli jsme proti sobě. Ani jeden z nás už nehleděl na kouzelníky, kteří za něj položili život. Zatvrdili jsme své myšlenky vůči okolí. Jen naše pohledy se střetly. Tenkrát naposledy jsme nemluvili. Neuráželi jsme se. Nesnažili jsme se získat čas. Neměli jsme diváky, kterým by bylo třeba něco sdělovat. Byli jsme jen on a já. My dva jsme si rozuměli. Rozuměli jsme si až příliš dobře. Všechna slova už byla řečena. Nastal čas činů.
Věděl jsem, že musím vyhrát. Nemohlo to dopadnout jinak. Ale ve chvíli, kdy se střetly naše pohledy jsem si nebyl vůbec jistý. V té chvíli jsem náhle zatoužil, aby ho zabil někdo jiný, abych to nemusel být já. Pocítil jsem k němu zcela nesmyslnou náklonnost. Ale věštby jsou neúprosné. A já tak moc chtěl zůstat naživu.
Nebe bylo hluboké a nebezpečně modré. Kouzla našich hůlek se proplétala a měnila. Jedno ničilo druhé. Každé bylo strašnější než to předchozí. Magie zpívala. Bojovali dva nejmocnější kouzelníci té chvíle. A bojovali jsme tvrdě.
Nejsem si vědom okamžiku, kdy jsem vypustil onu osudnou kletbu. Nevím ani, která z nich to byla. Bylo jich tolik... Ale zabila ho spolehlivě. Odvrátil jsem se od jeho těla. Měl jsem odejít. Odejít z hradu, odejít z Bradavic. Neměl jsem se ohlédnout. Ale ohlédl jsem se. Uviděl jsem jeho zhroucené tělo. To tělo, které vypadalo jako starý nepotřebný stroj. Vyhaslé oči. Neživá tvář.
Naši soupeři jsou zrcadlovým odrazem nás samých. Rozbil jsem zrcadlo a můj odraz vstoupil do mé duše a já ho nemohu vypudit. Když jsem ho zabil, část jeho já se přenesla na mne. Magie je nevyzpytatelná a nelítostná. Možná, kdybych se neohlédl... Možná bych to dokázal překonat. Rvu se s tím už rok. Ano, už je to rok. Slyším zvony. Odbíjejí půlnoc. Dnes máme výročí. Pozvedněte pohár vína a připijte si na mé vítězství. Až do dna přátelé!
Už rok se hledá místo pro novou školu. V Bradavicích už není možné učit. Odborníci z ministerstva tvrdí, že to zapříčinila brutalita poslední bitvy. Byla krvavější než by kdo čekal. Krvavější než cokoli, co se stalo v letech, které jí předcházely. Krev je mocnější než kouzla.
Byli tam všichni ti mladí čarodějové, kteří si nedokázali představit, že to budou oni, kteří položí své životy za společnou věc. Nedokázali si představit, že smrt čeká i na ně. A tak teď školní chodby zaplavují stovky duchů. Duchové těch, kteří se nedokázali smířit se skutečností. Bradavice jsou plné jejich nářku, jejich bolesti i jejich neustálé přítomnosti. Nelze tam už žít. Je to místo zasvěcené smrti. Nikdo už nesmyje krev z tváře Bradavic. A já už tam nikdy nevkročím. Neohlédnu se.
Už rok odolávám vábení. Část mého soka ve mně hlodá a mění mě k jeho obrazu. Doposud nikdo nic nezpozoroval, ale brzy to musí vyjít na povrch. Někdo si toho musí všimnout. Všichni lidé, kteří mě znali natolik dobře jsou sice mrtví, ale... Měním se v člověka, který se mi vůbec nepodobá. Musí se to projevit.
Možná bych mohl navštívit psychouzelníka. Možná, že když se položím na nějaký starý proležený gauč a sdělím někomu svůj strach, tak se mi uleví. Vyzpovídat se. Jenže, kdo by mě pochopil? Komu se mohu svěřit? Neměl jsem se ohlížet.
Dnes je to rok. Celou noc jsem bděl a čekal. Na úsvitě jsem se rozhodl. Přemohl mě ten obraz, který se mi před rokem vypálil do sítnice. Přemohl mě můj mrtvý protivník. Půjdu dál jeho cestou. Dokončím jeho práci. Předám jeho poselství příštím generacím. Budu jako on. Dokážu to. Dokážu to všem i sám sobě.
Ti, kdo odevždy stáli na mé straně, i ti, kdo se ke mně před rokem přihlásili ze strachu z pomsty, budou muset změnit názor. Někteří se obrátí rádi. A ti ostatní... Kdo nebude ochoten sladit své přesvědčení s mým, zemře. Ale tentokrát budu poskytovat rychlou smrt. Na jeho památku. Pro mého padlého soka. Pro jediný pohled. Pro ohlédnutí. Pro ty vyhaslé oči z nefritu.
Před rokem zemřel Harry Potter. Já lord Voldemort teď musím odčinit své chyby. A staré příběhy nás pořád varují. Je třeba jim jen naslouchat.
Komentáře
Dupnete slonovi na nohu?
